pátek 30. května 2008

Přivítání pod africkým sluncem


ČESKÝ LÉKAŘ BOB PTÁČEK DOPORUČUJE SVÝM KOLEGŮM DOMA: Chcete-li zbohatnout, vydejte se do Anglie, Austrálie nebo na Nový Zéland.

INTERVIEW PŘES ROVNÍK

Pokud se český lékař rozhodne pracovat v Jihoafrické republice, co by měl splňovat, co musí podstoupit, a v jakém medicínském oboru má šanci? Měl by si přibalit bílý plášť?
Bílý plášť ne, tady se pracuje v civilu. Mladí lékaři, kteří ještě potřebuji občas nahlédnout do knih, plášť nosí v ruksáčku. Pracoviště jsou rozlehlá a pokud by si ho někde odložil, za chvíli tam nebude.
Výuka na lékařských fakultách a registrace u lékařských komor se koordinuje celosvětově. Pokud tedy uchazeč splňuje předepsaná léta výuky a praxe a prokáže znalost jazyka, může se zaregistrovat.
Před osmnácti léty, kdy jsem do Jihoafrické republiky emigroval, měl jsem ještě punc edukace východního bloku. Na plnou registraci jsem proto musel absolvovat všechny čtyři státnice – od testů přes ústní po praktické zkoušky. Protože ve státních nemocnicích bylo lékařů málo, hned jsem dostal limitovanou registraci, samozřejmě jen do státních nemocnic. A každé tři roky ji na žádost nemocnice obnovovat. Což vyžadovalo znovu si také opatřit pracovní povolení. Plnou registraci přiznala komora lékařům, kteří měli jihoafrické občanství před jedenatřicátým prosincem dvaadevadesátého roku.

Jak vám bylo u zkoušek společně s mediky o čtvrt století mladšími?
Doma jsem je skládal v roce 1965, tady znovu po třiadvaceti létech. Za tu dobu se hodně teorie vykouří z hlavy. Udělal jsem jen internu, tedy svůj obor. V ostatních oborech, chirurgie, gynekologie a hygiena byly kamenem úrazu muiltiple question testy. Něco takového jsem neznal. Na jednu otázku pět možných odpovědí. Ne pouze jedna byla správná, dokonce všech pět mohlo být dobře. Největší překážkou byla angličtina. Podobně na tom byli kolegové, kteří sem také z východní Evropy emigrovali. Jít na testy znovu a znovu je neudělat, znamenalo přijít o limitní licenci.
Zkoušku jsem absolvoval na gynekologii v Baragwanath Hospital, což je největší nemocnice na jižní polokouli. Je blízko známého černého townshipu Soweto jihozápadně od Johannesburgu - odtud název SOuth WEst TOwnship. Spleť přízemních nízkých stavení, která jsou tak typická pro všechny „černé“ nemocnice v Jihoafrické republice. Už zde ale vidíme i moderní budovy. Areál, to je město s názvy ulic, třeba Pediatric street - ulice dětského lékařství, nechybějí obchody a banky.

K čemu tato registrace opravňuje? Je rozdíl v léčbě pacientů bílých a barevných?
Povolání lékaře je jedno z mála, které musí mít profesionální registraci v každé zemi. Pravidla se sjednocují po celém světě. Rozdíl v léčení není žádný – lidský organismus není jiný a nezáleží na barvě kůže. Záleží na prostředí, životním stylu a stravě, což ovlivňuje typ onemocnění. V roce 1990 byl infarkt myokardu u černých spíš výjimečný, ne však u cévních mozkových příhod. Jak se měnil životní styl, lidé začali tloustnout, přestali se pohybovat, kardiaků začalo přibývat. Nevhodná strava je příčinou narůstajícího počtu dalších civilizačních chorob - cukrovky a vysokého krevního tlaku. V ordinaci mám minimálně dva nové cukrovkáře denně.
Rozdíly mezi bílými a černými nemocnicemi přestaly po pádu apartheidu. Boksburg-Benoni Hospital stojí na břehu velkého jezera v Boksburgu - předměstí Johannesburgu. Slouží pro obě čtvrti, Boksburg a Benoni . Jde o smíšené zdravotnické zařízení, rozdělené na část bílou pro bílé Jihoafričany, tvoří ji třípatrová budova, kde v přízemí je casualty – příjem pro akutní případy a na část černou pro černošské obyvatelstvo. Tam jsou nízká stavení. Kolik jich je, tolik je stanic a v každé je třicet lůžek. Stejné uspořádání jsem viděl i v Hamanskraal v Boputhatswaně.
Stanice propojují zastřešené chodníky. To kvůli slunci a letním dešťům. V přízemní je casualty pro akutní případy. Do černé části chodili černoši z okolních ghett. Velká místnost s deseti lehátky, a ta se rychle obsadila. Když sanity přivezly zraněné po havárii černého taxíku, kam se dokázalo natěsnat až dvacet cestujících, nebylo už ani na chodbách kam šlápnout. A všude plno krve. V Boksburg-Benoni jsme casualty překřtili na řeznictví.

Co vás první dny zaskočilo?
Na casualty byly tři ordinace. Kolega Ojeda z Argentiny nastoupil dva dny po mně a ve třetí ordinaci pracoval sedmdesátiletý, ale svěží, šéf obou nehodových oddělení Dr. Mynhard. Toho po dvou měsících vystřídala maďarská lékařka doktorka Riszkova.
Denně každému z nás prošlo rukama víc než stovka pacientů. Čekárna se černala. První překážka byla v komunikaci, většina černochů totiž nemluví anglicky, ale jen domorodým jazykem, takže jsme měli sestru, která byla schopná tlumočit.
Čím dříve se zorientujete a osvojíte si zdejší specifika, tím méně nepříjemností vás potká. Pracujete s vědomím, že se na nikoho nemůžete spoléhat, jenom sám na sebe. Vyřizovat rentgeny, odečítat snímky, ty nikdo lékaři nepopíše, zajistit laboratorní vyšetření, hlídat výsledky. Názvy léků jsem se rychle naučil, je třeba si zapamatovat, jaká chemická látka se skrývá pod firemním názvem.
Noční služby představovaly sportovní výkon. Casualty se spojily, a tak lékaři nezbylo než co nejrychleji překonávat půlkilometrovou vzdálenost. Pendloval jsem z jedné strany na druhou.
Služba přes týden - od 16 do 22 hodin a od 22 do 8 a dvanáctihodinové o víkendu, rozdělené od 8 do 20 a od 20 do 8. Víc hodin by lékař nevydržel.
Na casualty pro černé se také často rodí, ošetřují se novorozenci, vybavuje placenta v případě tak zvaného BBA - birth before arrival - narození před příchodem. Když se k fyzické zátěži přidají napjaté nervy, nelze se divit, že i lékař podlehne chorobě. V té době jsem netušil, jaká zákeřná nemoc se pokusí nahlodat mé zdraví.

O životě mnohdy rozhodují minuty. Jak je zde organizována záchranná služba?
Nejvíc úrazů jsme ošetřovali o víkendových nocích. Deset lůžek nestačilo, velkou čekárnu rychle zaplnila nosítka se zraněnými. Většinu pacientů přivážely sanity, takže byli již zajištěni infuzí, v dlahách, rány kryty obvazy. Personál sanitek tvořili speciálně školení paramedici z řad požárníků. Lékař ani sestra nikdy nevyjíždí.
Na mně bylo rozhodnutí, kdo na rentgen, koho přijmout, kdo na operační sál, co se zašije na casualty. Šití měly na starost sestry. Ruce se jim nezastavily. A jak krásně si při tom zpívaly.
Ve všední dny jedna sestra nedělala nic jiného než zašívala rány.
O sobotních nocích se učili šít nejen medici, ale i učitelé proškolení ve zdravotních kurzech. Potkával jsem tam i učitele našich dětí z Kensingtonu.

S jakou chorobou za vámi černí pacienti přicházeli?
Skladba nemocí na černé části se od části bílé podstatně lišila. Minimálně pět plicních tuberkulóz týdně jsem odesílal k léčbě na speciální kliniku. Tam však není hospitalizován, ale dochází pro svou denní dávku léků, čímž je zajištěno dodržování léčby. Na internu jsme přijímali jen velice vyhublé a slabé nemocné, ale jen na pár dnů. Infekční oddělení na jihu Afriky nejsou, hepatitidy a spály se léčí doma.

Co mě překvapilo, to že se černochům lépe upravuje tlak metyldopou a diuretikem než moderními preparáty calcium channel blockers či angiotensin converting enzyme inhibitors.
Cévní mozkové příhody plní zdravotnické statistiky, ale za celý rok jsem viděl jen jeden infarkt. Zato močové infekce a pohlavní choroby plnily denně ordinaci. Najít černošku, která by netrpěla vaginálním výtokem by bylo hledání jehly v seně. Kapavky, příjice a lymfogranuloma venereum jak na běžícím pásu. Přicházely většinou pozdě, a tak obraz byl mnohdy příšerný. Na léčbu ale reagovaly promptně.
Spousty dětí kašlajících s běžnými katary horních cest dýchacích a neméně průjmů. Černý kojenec se daleko rychleji dehydratuje a proto musí dostat infuzi, jinak umírá.

Domácí péče je nedostatečná. Po pádu apartheidu stále více černých mělo Medical aid – zdravotní pojištění, tedy zaměstnaných černochů, a to je opravňovalo léčit se v bílé části nemocnice a později se už nic nerozlišovalo a všichni chodí na jednu casualty, do stejné ordinace.

Které ze zdravotnických zařízení považujete za nejmodernější a nejkvalitnější?
První Vojenská nemocnice v Pretorii, sedmipatrová budova
z osmdesátých let ve čtvrti Vortrekkerhoogte, v jihozápadní části Pretorie, nedaleko Vortrekker monumentu* je dobře vybavená. Zde se lékaři připravují na specializaci.
Kromě státních ať smíšených nemocnic jako byl Boksburg-Benoni nebo jen bílých, původně, jako General Johannesburg Hospital, H.F.Verwoerd Hospital - pretorijská univerzitní nemocnice či jen černých jako je Tembisa, Gua-Rankwa, Hillbrow Hospital, Kalafong - pretorijská černá univerzitní - je mnoho nemocnic soukromých.
Ve státní nemocnici má lůžkové oddělení svého šéfa, stejně jako v Čechách. V privátní nemocnici je správní rada. Není tam lékařský šéf. Lékař, který si pacienta do nemocnice přijme, pečuje o něj až do propuštění. Chce-li chirurg soukromého pacienta operovat, zajistí mu lůžko v privátní nemocnici a na určitou dobu objedná sál. Pacient po operaci odchází většinou druhý, třetí den. Ze svého pojištění platí zvlášť operačnímu týmu - 85% částky za výkon operatérovi, 15% asistentovi, kterým je většinou rodinný lékař, který doporučil nemocného chirurgovi, další platba patří anesteziologovi a zvlášť platí nemocnici za pobyt na sále a na lůžku a za materiál a léky.
Soukromí lékaři mají buď svoje ordinace ve vlastnictví nebo si je pronajímají v přilehlé budově privátní nemocnice třeba jen dvě odpoledne či dopoledne v týdnu. Takových míst má pak víc. Může si pronajmout místnost se sekretářkou nebo si přivede svou. V ordinaci nenajdete zdravotní sestru, na objednávání pacientů, na administrativní činnost, na vyřizování korespondence a telefonování je to příliš drahá síla. Injekce, odběry, vyšetření moče, to vše je na lékaři.

Managed health care je systém, který v Čechách připravuje vláda - privatizovat nemocnice a zdravotní pojišťovny.
Léčebné poplatky stanovuje Lékařská asociace spolu Úřadem pro registraci a vydávání čísel lékařských praxí a to jsou prakticky ty nejvyšší možné. Nejvyšší ceny si účtují nejúspěšnější lékaři. Pokud je účet vyšší než platba z pojištění, rozdíl musí pacient doplatit ze svého. Jsou však ale sazby, které pojišťovna plně kryje.Takzvané Scale of Benefit. Podle nich lékař účtuje, pojišťovna hradí vše. Zvláštní sazby jsou na pracovní úrazy.
Pojišťoven jsou zde stovky a jsou výrazné rozdíly jak která co platí. Pojištění není povinné a kdo jej nemá, jde do státní nemocnice. Za operační výkon, byť malý je přece jenom vyšší poplatek než za konzultaci. Malé výkony operují, či dělají rodinní lékaři sami; trhání mandlí, operace hemerhoidů, slepého střeva a porody. Jen velké výkony posílají chirurgovi a tomu pak asistují.
Odpovědět na otázku, proč téměř žádný pojištěný Jihoafričan nemá mandle, každá sedmá žena nemá štítnou žlázu a každá pátá přes 35 let nemá dělohu, není složité.
Studia jsou velmi drahá, a tak většina studentů končí školu s dluhem 100 000 Randů. Výuku lékařů zabezpečuje síť státních nemocnic. Po promoci jde mladý lékař na takzvané kolečko – internship, které nová ministryně zdravotnictví prodloužila z jednoho roku na dva. Plat má minimální, ještě s minimálním poplatkem za ubytování v nemocnici, pokud nemocnice ubytování může poskytnout. Stravu si musí zabezpečit, buď nemocniční oběd nebo si něco pronajmout mimo nemocnici. Když jsem v devadesátém začínal, byl v deset hodin a odpoledne ve tři tea time; čaj s chlebíčky a pak oběd zdarma. Pádem apartheidu to skončilo.
Po absolvování dvouletého kolečka si otevře soukromou ordinaci. Jako rodinný lékař a má dobře spočítáno, kolik musí vytrhnout mandlí a odoperovat slepáků, děloh a štítných žláz, aby smazal dluh a začal vydělávat.
Za pět let se vrátí do nemocnice, kde se specializuje na některý z medicínských oborů. Potom jako specialista zase dostane více za konzultaci a za výkony. Na specializační přípravu nastupuje do akademické nemocnice, ovšem také za nízký plat, což je pro stát výhodné. Zde se čtyři roky ve zvoleném oboru specializuje. Vede při tom mladé lékaře v internshipu. Má funkci registrara, který je přidělen do jedné z firem – obdoba primariátu v českých nemocnicích. Každou firmu vede konzultant - po našem primář. Ve službách se jednotlivé firmy střídají. Jsou odlišené barevně, třeba červená má pondělky a čtvrtky, modrá úterky, zelená středy a pátky, soboty, neděle se střídají na oddělení. Každé oddělení má povětšinu tři firmy, každá v čele konzultanta, z nichž jeden je jmenován šéfem oddělení. Konzultant nemusí pracovat ani na plný úvazek, ale jen na polovinu a druhou pracuje v privátě. S přiděleným registrarem je ve spojení pagerem.

Absolvent fakulty medicíny UK, pokud by tady hledal uplatnění, co by měl ještě vědět?
Znát hierarchii systému. V první vojenské nemocnici v Pretorii jsem pracoval jako Principal Medical Officer, takže začínající lékaře jsem měl na očích denně. Zajišťovali příjmy a vše, co k tomu bylo nutné. Když něco nevěděli, přivolali Seniora Med Officera. Pokud si ten nebyl jistý, povolal se Principal Med Officer. Poslední a tedy nejvyšší autoritou byl consultant firmy, která měla službu.
Pacienty sem svážely helikoptéry ze širokého okolí. K dispozici byl ultrazvuk a computerová tomografie i v nočních službách. Diagnostika cévních mozkových příhod odpovídala celosvětové úrovni. O postupu jsme se rozhodovali s neurochirurgem, který byl přítomen čtyřiadvacet hodin.
Každý z nás musel jednou v měsíci sloužit na casualty, což bylo silně vyčerpávající.

Má šanci najít práci?
Za předpokladu, že získá pracovní povolení, místo najde. Třeba v proslulém městě vinic Pearlu, třicet kilometrů od Kapského Města, chybí minimálně deset lékařů. Snaha ministryně zdravotnictví zabránit odlivu absolventů medicíny do zahraničí tím, že povinnou praxi ve státních špitálech prodloužila o rok, situaci nezlepšila. Mladí lékaři odcházejí do Anglie, Austrálie, na Nový Zéland, zkrátka tam, kde lépe platí.

Podle diplomů, které máte v ordinaci, je zřejmé, že jste se nespokojil s certifikátem z Masarykovy univerzity v Brně.
Ze dvou důvodů. Potřeboval jsem peníze, protože platy lékařů ve státních nemocnicích nejsou nijak závratné, a za druhé jsem sám na sobě ověřil účinky přírodní medicíny. Proto jsem se rozhodl pro další studium. Na Stellenbosch University jsem získal Family Medicin, Herbalistiku na College of Natural Medicine a pro herbalistiku mám registraci jako Ethno Medical pract. Proto mohu pracovat nejen ve státních špitálech, ale také doma - ve své ordinaci.
__________________________________________________________________________________________________________
Poznámka: *
Búrové - Vortrekkers - se nesmířili s britskou nadvládou v Kapsku, a tak naložili vozy, zapřáhli koně a vydali se na sever. (1834 – 1840)
Monument, 61m vysoký památník nad jihozápadní Pretorií, oslavuje Afrikánce. Každý rok 16.prosince prosvítá slunce otvorem a přesně v poledne ozařuje oltář na památku Bitvy na Krvavé řece v roce 1838.

NÁVRAT DO ŽIVOTA

PŘÍRODNÍ MEDICÍNU NA RAKOVINU